Původně jsme v neděli 12. srpna vyrazili na antické vykopávky do Solinu a pak na Klis. Sotva jsme však dojeli na parkoviště do Solinu, zjistili jsme, že je tam umístěna cedule „STOP psům“. Takže jsme se rozhodli, že vyrazíme na Klis, který jsme měli v plánu až později. Sluníčko pomalu začalo rozpalovat své paprsky, že z nás teklo. Zkrátka a dobře, zoncna rumplovalal a tak jsme zpocení jak „vrata od chlíva“ procházeli jednu z nejvýznamnějších pevností Chorvatska. U pokladny jsme při placení využili karty ISIC, takže místo 40 kun jsme platili jen 30, zato však bez bumážky.
Klis - jedna z nejvýznamnějších pevností v Chorvatsku
27 km z Mali Rat
Plánek pevnosti Klis
- První, neboli hlavní vchod do pevnosti – postavili jej Rakušané ve dvacátých letech XIX. století poté, co odstranili starší, benátský vchod
- Vstupní opevnění – vybudovali ho Benátčané v první polovině XVIII. století
- Bastion Avanzato – byl vystavěn roku 1648 Benátčany, kteří jej do poloviny XVIII. století vícekrát obnovovali. V přízemí části hradby se nachází vnitřní úzká překlenutá chodba, tzv. kaponiéra nebo kasematy
- Druhý vchod – dřívější středověký vchod do pevnosti, který byl při obléhání v roce 1648 značně poškozen a Benátčané jej zcela obnovili. Dnešní podobu mu dali Rakušané ve dvacátých letech XIX. století.
- Oprah věž – nejdůležitější středověká obranná základna západní části pevnosti. První zmínka o ní je z roku 1355. Benátčané ji několikrát opravovali a opatřili ji novým, nižším klenutím.
- Dělostřelecká kasárna – vystavěli je Rakušané ve dvacátých letech XIX. století. Roku 1931 bylo zbouráno horní podlaží, zachováno je pouze přízemí.
- Třetí vchod – vznikl ještě ve středověku. Benátčané ho do poloviny XVIII. století několikrát obnovovali. Poslední dostavba je z roku 1763.
- Boční věž – začala se stavět patrně v polovině XVIII. století, dokončena byla v roce 1763.
- Skladiště zbraní – vybudovali ho Benátčané v polovině XVII. století
- Stará prachárna – byla postavena Benátčany počátkem XVIII. století
- Providurův byt – tzv. knížecí dům z poloviny XVII. století. Benátčané ho vystavěli na základech nejstarších staveb z období chorvatských panovníků a pozdějších klisských knížat. Rakušané budovu opravili a umístili do ní velitelství pevnosti a technické služby.
- Nová prachárna – byla zřízena Rakušany ve dvacátých letech XIX. století
- Malý „kvartir“ – postavili ho Benátčané pravděpodobně v druhé polovině XVII. století, později byl často upravován.
- Kostel svatého Víta – byl postaven uvnitř třetího hradebního pásu pevnosti a je téměř celý zachován. Je bezpečně známo, že na místě někdejšího katolického kostela vystavěli Turci po
pádu Klisu (1537) mešitu krychlovitého tvaru s polokulovou kupolí. Benátčané ji ihned po osvobození (1648) přestavěli na jednoduchý krychlový kostel z hrubě otesaného kamene a osmistrannou střechou a zasvětili sv. Vítu. Kdysi v něm byly tři oltáře zasvěcené s. Vítu, Panně Marii a sv. Barboře, avšak dnes je bez inventáře. Uvnitř kostela se zachovalo kamenné barokní umývadlo ze XVII. století, které sloužilo jako kropenka a křtitelnice, vpravo od vchodu je menší kropenka s vytesaným rokem 1658. Latinský nápis nad vchodem z roku 1743, kdy byly prováděny opravy kostela, praví: „Co zbožnost zbuduje, zbožnost též zachová“.
Při silnici ze Splitu do osady Sinj, 10 km severně od Splitu a ve výšce 360 m.n.m., trůní starý hrad, který střeží průsmyk mezi pohořím MOSOR a KOZJAK. Zdejší obyvatelé mu někdy žertem říkají „omeletová pevnost“ protože prý stavitelé zpevňovali jeho zdi vejci. Osada v horském sedle mezi pohořími Kozjak a Mosor, podél hlavní silnice spojující Split s vnitrozemím. Její jádro leží pod ruinami středověké pevnosti. Klis je oblíbeným cílem pro jednodenní turisty, kteří mohou navštívit pevnost a její historickou sbírku. Místní specialitou je pečené jehně. Pevnost Klis, která patří mezi nejvýznamnější opevnění na chorvatském území, měla v minulosti vzhledem ke své strategické poloze velmi důležitou obrannou funkci. Od II. století před Kristem byla zdejší oblast osídlená ilyrským kmenem Delmatů. První zpráva o klisské pevnosti pochází z poloviny X. století a je v ní uvedeno, že se v první polovině VII. století zmocnili Avaři a Slované římského opevnění Kleisa a tím uspíšili dobytí Salone. V té době se v těchto krajích začali usazovat Chorvaté. O dvě století později byl již Klis panovnickým sídlem a jedním z center chorvatského státu. 
V listině knížete Trpimira z roku 852 se o Klisu píše jako o jeho statku a dvoru. Klis se stal ústředním místem starochorvatské Přímořské neboli Klisské župy (Parathalassia). Koncem XI. století chorvatská panovnická dynastie vymřela a Klis se dostal pod nadvládu chorvatsko-uherských králů. Jeden z nich, Béla IV., se sem za nájezdu Tatarů roku 1242 dočasně uchýlil i se svojí rodinou. Tehdy se na hradě narodila jeho dcera Margita, která je dnes oslavována jako sv. Margita klisská.
Koncem XII. století ovládla Klis nejmocnější chorvatská šlechtická rodina bribirských knížat Šubiæů, ale od roku 1335 byla pevnost opět pod ochranou krále a ve správě jeho kastelánů.
Nejbouřlivější období dějin Klisu nastalo počátkem XVI. století, kdy bylo pronikání Turků do chorvatských krajů nejintenzívnější. Pevnost Klis hrála pro své umístění klíčovou úlohu po dlouhá staletí jako nejdůležitější strategický bod, který se snažili udržet jak ti, kdo obývali celé přilehlé pobřeží, tak i ti, kdo naopak usilovali o to zdejší pobřeží ovládnout.
To dobře věděli i turečtí velitelé, kteří při svém tažení do zdejších krajů nasadili do obléhání Klisu tisíce skvěle vycvičených vojáků a tehdejší techniky. Měli však smůlu v tom, že velitelem jimi obléhané pevnosti byl jeden z nejlepších bojovníků proti Turkům, uskocký kapitán Petar Kružiæ. Ještě než jádro tureckých vojsk dorazilo ke Klisu, vydal se Kružiæ do zatím bezpečného města Senj na severním Jadranu pro posily. Vrátil se s nimi právě včas, překvapil tisíce obléhajících Turků a porazil je na hlavu, přestože jeho vojsko bylo početně mnohem slabší. Bylo to v roce 1524 a turecký vojevůdce Mustafa musel s nepořízenou a velkými ztrátami odtáhnout.
Petar Kružiæ tak zůstal pánem pevnosti a byl jím po dalších 18 let, byť neustále ohrožován nájezdy Turků. Po tragické bitvě u Moháče a pádu města Obrovace pod jižním Velebitem se poměr tureckých a křesťanských sil podstatně změnil ve prospěch Turků a Kružiæ věděl, že brzy dojde k dalšímu velkému obléhání Klisu. Vydal se proto opět hledat pomoc a posily, tentokrát v Itálii získal dokonce podporu papeže, později i jeho nástupce. S velkým vojskem se pak vrátil na lodích ke Klisu. Ten však mezitím Turci pod velením přeběhlíka - Benátčana N. Querina dobyli. Kružiæ však brzy Turky vyhnal a pevnost získal zpět.
V roce 1536 se kolem Klisu opět shromáždila obrovská turecká vojska a vybudovala v blízkosti Klisu dvě pomocné pevnosti, takže Klis byl sevřen jako v kleštích. Obleženému Klisu poslal tehdejší papež na pomoc několik set vojáků, posilu znamenali i vojáci, které poslal uherský král Ferdinand Habsburský. Když však na bojiště dorazil turecký velitel Murad-beg s několikatisícovou posilou, dali se němečtí vojáci na útěk k lodím, které je přivezly a čekaly na pobřeží. Obrovské přesile podlehli i Kružičovi bojovníci. S posledním oddílem opouštějícím pevnost a prchajícím k lodím odcházel i Kružiæ, kterého však Turci dostihli a pomstili se mu za všechny dosavadní neúspěchy. Značná část jeho vojáků odešla po pádu Klisu do Senje, kde pokračovala v boji. Petrovu hlavu, kterou Turci pokládali za svou největší trofej, vykoupila po boji Kružiæova sestra a pochovala ji v mariánské svatyni na Trsatu u Rijeky, kde je Kružiæův hrob dodnes.
Turecká armáda osadu okupovala od Kružičovi smrti 12. března 1537, pevnost znovu opevnila a postavila mešitu s minaretem. Nejsilnější chorvatské opevnění v Dalmácii tak bylo ztraceno a řeka Jadro se na 111 let stala hranicí mezi tureckým Klisem (Klisský sandžak) a benátským Splitem. V jednom z pokusů o osvobození Klisu se Chorvatům, vedeným splitskými šlechtici Ivanem Albertim a Nikolou Clindrem, po nečekaném útoku v dubnu 1596 podařilo pevnost obsadit, ale už koncem května ji Turci dobyli nazpět a přitom porazili i generála Juraje Lenkoviæe, který přišel obráncům na pomoc.
Klis v této době byl skvěle opevněná pevnost. Turci ji v době svého panství zpevnili - měla trojité prstencové hradby; tyto prstence se tyčily jeden nad druhým. Hradby byly zesíleny obrannými věžemi, vstup střežila mohutná brána. V pevnosti byla i mešita. Klis měl pro Turky ohromnou důležitost - byl sídlem sandžaku, umožňoval jim prakticky ovládnutí celého kraje a nepřetržité loupeživé výpravy do okolí. Okolní obdělávaná půda zajišťovala i nezanedbatelné výnosy.
Změnu do celé situace přinesla až 40. léta 17. století, resp. válka o Krétu (chorvatsky Kandijski rat, Kandija = Kréta), Krétu jako mimořádně důležitý strategický bod ve východním Středomoří ovládly Benátky a Turci se ji snažili za každou cenu dobýt. Válka o Krétu se přenesla i na jaderské pobřeží a přilehlé vnitrozemí. Tady byli Benátčané úspěšnější než na Krétě, ale jen díky obrovské podpoře místního obyvatelstva, ať už starousedlíků nebo běženců z vnitrozemí, tzv. uskoků a morlaků. Právě místní obyvatelstvo nejenže neslo hlavní tíhu bojů, ale bylo vystaveno i všem hrůzám dlouhotrvající války a násilí turecké soldatesky. Od roku 1646 se bojovalo v Dalmácii na široké frontě, s celkem střídavými úspěchy.
Turci se pokoušeli dobýt benátská přímořská města, mj. Šibenik, křesťanské vojsko ovládlo postupně např. Novigrad, Obrovac, Skradin, ale oběma stranám, bylo jasné, že rozhodující bude, kdo v těchto bojích ovládne Klis.
Panství Benátčanů se zúžilo opravdu jen na města jako Split, Trogir a další. Benátčané se několikrát pokoušeli o dobytí Klisu, ale nebyli úspěšní.
Roku 1648 po pečlivé přípravě a dělové palbě Benátčanů začal útok na pevnost. Hlavní tíha boje, jemuž předcházelo obsazení přístupových cest k pevnosti, spočívala na místním obyvatelstvu a úskocích - jejich ztráty byly však obrovské; na některých místech se útoků zúčastnily i ženy. Teprve 31. března 1648, po desetidenních krvavých bojích, za hojné účasti domácího obyvatelstva benátské vojsko pod vedením generála Leonarda Foscola Klis od Turků definitivně osvobodilo a současně dosáhlo největšího úspěchu během krétské války. Když Turci viděli, že Klis neuhájí, vzdali se a začali jednat o co nejmírnější mírové podmínky.
Benátčané po obsazení Klisu v r. 1648 rekonstruovali pevnost na základě moderních strategických principů. Mešita byla přeměněna v kostel. Současný vzhled Klisu pochází z doby poslední rekonstrukce. Po odchodu Turků se pod pevností rozvinula nová osada. Zachovala se turecká kašna.
Úplně obnovená a značně rozšířená klisská pevnost až do roku 1797 zůstala pod svrchovaností Benátské republiky, poté připadla Rakušanům a v letech 1805 až 1813 patřila krátce Francouzům. Období druhé rakouské správy trvalo až do konce I. světové války a po rozpadu Rakouska-Uherska sdílel Klis spolu se zbytkem Chorvatska osud všech chorvatských zemí v království SHS a posléze Jugoslávie.
Za II. světové války, od dubna 1941 do října 1944, sloužila klisská pevnost naposledy vojenským účelům, převážně jako základna italských a německých okupačních sil. Až konečně v roce 1990 zavlála i nad touto pevností vlajka vlastního svrchovaného státu, Chorvatské republiky.
A právě v této podobě může Klis vidět i dnešní návštěvník. Pevnost prošla před několika léty důkladnou obnovou, případně zakonzervováním některých částí. Za návštěvu stojí nejen jako cenná památka pevnostního stavitelství barokního období, ale i jako skvělé vyhlídkové místo - Split leží v bezprostřední blízkosti pod Klisem jako na dlani. Z parkoviště pod pevností je to jen pár kroků k hlavní bráně.
Autor:jiri.kalla@centrum.cz
http://kalla.webpark.cz
Copyright © O Chorvatsku.cz - vše co potřebujete vědět
Vąechna práva vyhrazena.
