Naše cesta do Buljarice (Černá hora)

Jelikož jsme již několikkrát navštívili Chorvatsko a i v letošním září jsme měli objednaný hotel v Živogošče, napadlo nás, že si týdenní dovolenou prodloužíme ještě týdenním pobytem v Černé hoře. Ubytování jsme si zařídili po telefonu na doporučení z internetové diskuze, kde autor příspěvku popisoval prvotřídní ubytování v apartmánech pro 3 a 4 osoby za cenu 30 a 40 € v sezoně a mimo sezonu 6 € na osobu. Rovněž popisoval ceny v Černé hoře, které měly být lepší než v Bulharsku, prostě všechno za hubičku. 

Telefonicky jsme kontaktovali majitelku apartmánů ve vesničce Buljarica, která byla hodně příjemná a ujistila nás, že s ubytováním není problém a můžeme klidně přijet. Rovněž jsme si na internetu prohlédli stránky buljarica.info a fotky nás ihned uchvátily. Ani nás nenapadlo zeptat se na cenu, brali jsme to jako hotouvou věc (to co bylo v příspěvku na internetu). Vytiskli jsme si předem cestu na routeplanneru Škoda auto a ten nám ji odhadl na 1300 km a skoro 24 hodin při průměrné rychlosti 55 km/h (routeplanner ovšem Buljaricu neznal, tak jsme zadali nejbližší větší letovisko – Petrovac na Moru a ještě průjezdová místa aby nám zvolil cestu přes Maďarsko – Csorna, Rédics a Dubrovník. Routeplanner nám totiž navrhoval cestu přes Rakousko a Bosnu, což nám nevyhovalo). V sobotu 15. září 2007 jsme tedy vyrazili do cenového ráje na pobřeží Jadranu. Jelikož jsme ze Severní moravy vzali jsme to přes Slovensko a dále odzkoušenou cestou přes Maďarsko a Chorvatsko. Hranice se Slovenskem jsme překročili asi ve 20.40 hod. Cesta ke Slovenské dálnici byla příčinou objížděk poněkud zdlouhavá a ještě před nájezdem na dálnici jsme kvůli špatnému značení zabloudili, což nás stálo asi 30 min navíc. To byl pěkný začátek. Potom už však běželo vše bez problémů. Dálnice byla ze soboty na neděli, a ještě k tomu ve svátek, skoro prázdná, takže jsme frčeli bez problémů povolenou stotřicítkou. Na dálničním přechodu Bratislava Rusovce/Rájka jsme byli kolem 23.30 hod. Poté jsme jeli kousek (asi 15 km) po neplaceném úseku Maďarské M1 až po odbočku na Mosonmagyaróvár. Dále se však nepokračuje na Moson, ale na křižovatce již směrem na Csornu a dále na hraniční přechod se Slovinskem – Rédics. Tato trasa je výborně značená již od samotné odbočky na Csornu, jede se celou dobu po silnici č. 86 a prakticky není možno zabloudit. Maďaři mají výborné dopravní značení – obrovské cedule a všude na křižovatkách a kruhových objezdech je uveden směr na Rédics. Cesta přes Maďarsko probíhala v poklidu, i když se jede po okresce. V noci nebyl velký provoz. Je ale třeba dávat pozor na kamióny a maďarské řidiče, jsou dost nevypočitatelní a někteří dopravní předpisy vůbec nedodržují. Zažil jsem i předjíždění dvou kamionů na železničním přejezdu. Cestou jsme se ještě zastavili v nonstop Tescu v Szombathely koupit nějaké klobásky a trochu se protáhnout. Na hraničním přechodu se Slovinskem .- Rédics/Dolga Vas jsme byli kolem 02.30 hod. Ve vesničce Dolga Vas je trošku problém trefit odbočku na hraniční přechod s Chorvatskem, jelikož je tam rozestavěná silnice a jezdí se prakticky po staveništi, nicméně po chvilce se nám to podařilo. Cesta přes Slovinsko trvá cca 15 min a pak již následuje hraniční přechod do Chorvatska – Petišovci. Kousek za Čakovcem jsme pak již najeli na Chorvatskou dálnici A4 směr Zagreb. Na prvním odpočívadle jsme to na 2 hodinky zalomili abychom získali nové síly na další cestu.

Kolem 06.00 jsme pokračovali dál. Po zaplacení poplatku 24 HRK jsme projeli kolem Zagrebu a najeli na dálnici směr Split. Cesta byla opět bez problémů, provoz minimální. Překvapilo nás jak daleko Chorvati s dálnicí pokročili od naší minulé cesty do Splitu v roce 2004. Dálnice končí vlastně až na Makarské riviéře, na kterou se sjíždí přes hory. Cena za dálnici ze Zagrebu až na Makarskou je sice 171 HRK, ale je to opravdu prvotřídní dálnice, ne jako náš tankodrom zvaný D1. Kolem 11.00 hod. jsme byli v letovisku Baška Voda a to i s několika delšími přestávkami, které si vyžádala naše skoro dvouletá dcera. V Bašce jsme si dali oběd a nedokázali jsme odolat tyrkysovému Jadranu a vykoupali jsme se. Kolem 13.00 jsme vyrazili dále na jih s tím, že dojedeme co možná nejdál a na noc se někde ubytujeme. Cesta serpentinami směrem na Dubrovník však byla velice náročná a únavná. Nepřehlednutelné mezi holými dalmátskými horami je údolí řeky Neretva, které je plné bujné vegetace a políček s nejrůznějšími plodinami (mandarinky, fíky, hrozno, blumy), které si můžete koupit v desítkách stánků lemujících silnici. Zajímavostí je i přejezd kousku území Bosny a Hercegoviny s letoviskem Neum. Je zde klasický hraniční přechod se dvěma pruhy, ze kterých je jeden pro tranzit, kde prakticky žádné kontroly neprobíhají.

Rozhodli jsme se ubytovat asi 30 km nad Dubrovníkem, v malé vesničce u letoviska Slano. Zastavili jsme u prvního apartmánového domu, kde nás vřele přivítali a ihned nás táhli nahoru do apartmánu. Po vyřčení ceny - 60 € za dvoulůžkový apartmán jsme však málem upadli do mdlob a se zdvořilými díky jsme šli hledat dál. Asi po 20 min. jsme našli pokoj za 30 €, kde jsme i zůstali. Byli jsme domácími vřele přivítání - dostali jsme kafe, Rakiju a naše dcera spoustu ovoce. Poté následovalo večerní koupání v moři, trochu studeném, ale moc příjemném.

Ráno v 08.00 jsme po vypití kafe uvařeného domácími a dojemném rozloučení (jako bychom tam byli minimálně 14 dnů) vyrazili dále. Za chvilku jsme byli u Dubrovníku, který byl osvětlen vycházejícím sluncem přímo vybízel k fotografování. Jižní Dálmácie se již na pohled odlišuje od ostatních částí Chorvatska svými vyprahlými horami bez vegetace, menšími letovisky, kde ještě není tolik komerce a shonu a klasickou architekturou. Cesta však ubíhá velice pomalu, protože se rychlostní limity v horských serpentinách opravdu nedají překračovat. Toho jsou schopni jen Chorvati.

Po přejetí chorvatské hranice směrem na Černou horu je v hraničním pásmu několik free shopů, kde si můžete levně koupit hlavně cigarety a alkohol. Alkohol vychází o něco levněji, ale ne o moc, ale zato cigarety jsou tam za méně než poloviční ceny jako u nás. Např. Marlbora měli za 1 €. Překvapením pro nás byl hraniční přechod do Černé hory. Ve frontě, ve které bylo před námi asi 20 aut jsme čekali hodinu. Po všech přechodech přes několik států, které jsme přejeli skoro bez zastavení, to pro nás bylo neuvěřitelné. Černohorci prováděli opravdu důkladné kontroly zejména dokladů osobních a k vozidlu, ale u některých i osobní kontroly. Důvod tohoto jsme se posléze dozvěděli od domácích. Černohorci na své území nepouštějí nikoho kdo by tam mohl dělat problémy a to zejména mladé Italy, Poláky, Němce, kteří vyhledávají zejména alkoholové dýchánky.

Za hranicemi je ihned vidět rozdíl a to hlavně ve vegetaci, kdy na rozdíl od vyprahlých Jihodalmátských hor jsou hory zelené a všude je bujná středomořská vegetace. I hory jsou trochu jiné – vyšší, strmější a často hned na pobřeží. Pokračovali jsme tedy dále kolem letovisek Herceg Novi a Budva směrem k Petrovaci na Moru. Od hranic je to pouze 80 km, ale cesta vedená přes vesničky a po horských serpenitnách ubíhá velice pomalu. Odměnou jsou však nádherné výhledy na Černohorské pobřeží lemované vysokými horami a bujnou vegetací. Pokud budete do těchto končin cestovat je rozhodně lepší překonat Kotorský záliv, který je kousek za hranicemi trajektem než ho objiždět po pevnině. Cesta trajektem vyjde na 4 € a trvá asi 10 min, kdežto po pobřeží je to asi hodina.

Do Buljarice jsme dorazili kolem 14.00 hod, cestou jsme však dělali spoustu zastávek na focení, oběd a další. Pohled na záliv u Buljarice nás na první pohled uchvátil, byl stejně krásný jako na fotkách, možná ještě hezčí. Zklamáním však bylo ubytování. Ze slibovaných 6 € na osobu bylo 35 € za dva dospělé a 2 leté dítě. A z apartmánů se vyklubaly studia – jeden pokoj + koupelna s WC a malinká terasa. Kuchyňka byla na chodbě společná pro dva „apartmány“. Nicměné hledat jiné ubytování se nám již nechtělo. Velkým plusem však byl nádherný výhled na záliv, takže sečteno a podtrženo jsme byli přece jen spokojeni. Ihned po vybalení věcí jsme se vydali na pláž. Pláž v zálivu u Buljarice měla odhadem asi 2 km a bylo tam v den našeho příjezdu asi 150 lidí (a to bylo za celou dobu našeho pobytu zdaleka nejvíce). Bylo to 17.9.2007 a teplota vzduchu byla 27 st., moře mělo 22 st. U pláže se nachází 3 restaurace a několik domů. Pláž je oblázková, ovšem oblázky jsou trochu jiné než v Chorvatsku, jsou dokonale kulaté, nemají žádné hrany. Je to výsledek mořských vln, které jsou zde mnohem větší, jelikož pobřeží nechrání žádné ostrovy a často zde vanou prudké větry. Pláž byla čistě přírodní a byly zde i zbytky řas, které moře při přílivu vyplavilo. Je to hodně romantické místo bez větších zásahů lidské ruky. Co však hyzdilo toto nádherné místo a co je typické i pro celé Černohorské pobřeží je mírně řečeno velký nepořádek. Bylo zde sice několik odpadkových košů, tyto však přetékaly odpadky a bylo vidět, že je nikdo již minimálně několik týdnů nevyvezl. Rovněž betonový chodník vedoucí od pláže k apartmánům a dále do Petrovace na Moru byl obeset spousty nejrůznějších odpadků a vůně, která cestu po chodníku doprovázela nebylo rozhodně příjemná. Na odpadky jsme zde narazili na každém kroku a bylo vidět, že to zde nikdo neřeší. Naštěstí však moře bylo krásně čisté. Jak jsme dále zjistili všudypřítomný odpad byl doménou hlavně menších letovisek, ale i v těch velkých jako je např. Bar je možné nalézt hromady odpadu přímo u pláže. Toto v Chorvatsku nikde nenajdete. Je však pravdou, že stačí zajet kousek dál od pobřeží do malých horských vesniček a žádný nepořádek nebo odpadky zde nenajdete, je to skutečně pouze doména pobřeží.

Pokud se jedná o cenovou úroveň tak můžeme říci, že ceny zde nejsou vůbec nižší než v Chorvatsku, což pro nás bylo velkým překvapením, jelikož úroveň ubytování, vzhledu letovisek a služeb zdaleka nedosahuje úrovně Chorvatska. Pro příklad cena hlavního jídla jako je ražničí je cca 6 €, čevapčiči cca 4-6 €, pizza 3-5 €. Káva pak vyšla na 1 – 1,5 €. Daly se však koupit i meníčka za cenu 3,5 €. Rovněž ceny suvenýrů a ceny v obchodech jsou skoro stejné jako v Chorvatsku. Některé věci jsou i dražší. Naprosto nehorázné jsou ceny ovoce a zeleniny, kdy na místním tržišti stálo hrozno 2 € za kg, rajčata 3 €. Celkově na nás Černá hora působila jako bychom se vrátili o 15 let zpět. Oprýskané domy, neudržované silnice, chodníky, veřejná prostranství. Ve větších letoviscích se pak promenády u pláže podobaly spíše tržnicím Vietnamských stánkařů, kdy stánky byly sestrojeny z nejrůznějších často rezavých materiálů a prodávalo se zde vše od plagiátů CD až po nejrůznější oděvy a domácí potřeby z Číny. Toto vše silně kontrastuje s nádherným pobřežím a přírodní krásou pobřeží.

Pokud uvažujete o návštěvě Černé hory tak vám toto rozhodně doporučujeme, stojí rozhodně za vidění. Nejsme si však jisti zda se tam ještě někdy vrátíme. Přece jen jsme si zvykli na upravené Chorvatské pobřeží a komfortní služby, obzvláště pak, když jsou ceny na stejné úrovni.

• nádherná a na mnoha místech netknutá příroda, která rozhodně stojí za vidění
• krásné pláže s výhledem na širé moře
• všudypřítomný nepořádek a odpadky
• ve srovnání s úrovní poskytovaných služeb přemrštěné ceny