Samozřejmě jsme měli nachystaný itinerář nejen ke studiu cesty, ale i k doplňování ujetých kilometrů a časů. Tak v 19:50 odrážíme ze Židenic a směřujeme na D2 směr Bratislava. Na přechodu do SR začíná úřednická mašinérie. Jeden z pohraniční policie – Slovák – pečlivě prohlíží pasy, až ho náš celník musel napomenout slovy: „nech je jet a nezdržuj je!“ Po pěkné slovenské dálnici jedeme do Bratislavy. V Bratislavě jsem ještě hned v Lamači dotankoval 8,94 litru, projíždíme novým tunelem a rychle k maďarské hranici. Ještě že jsem tankoval v Lamači, spoléhat na pumpu v Rusovcích před „čárou“ , tak bych už nenatankoval. Už tam žádná pumpa nebyla. Protože znám ještě starý bratislavský přechod z roku 1997, začal jsem být uprostřed tmavých polí nervózní, jestli vůbec jedu dobře. Naštěstí ano, a tak jsme bez problémů a pasové kontroly přejeli do Maďarska.
        V Rajce jsme našli sjezd z dálnice a po staré pokračujeme do Mosonmagyaróváru. Bez větších potíží nacházíme odbočku na Csornu a Szombathely. Někde okolo Csorne se strhl takový „slejvák“, že jsem i uvažoval o tom, že zastavíme a počkáme, až to přejde. Jenomže bůhví, do kdy bychom čekali. Stěrače sotva braly padající vodní clonu, a tak projíždím Maďarsko za lijáku zhruba poloviční, než povolenou maximální rychlostí. Určitě nás déšť zdržel více než hodinu. Když jsme se blížili k Zalabakse, přestávalo pršet a proběhla i první čůrací zastávka. Maďarsko-Slovinskou hranici v Rédicsi projíždíme bez problémů s pasy v ruce.
        Ve Slovinsku projíždíme přes Dolgu Vas na chorvatskou Lendavu po staveništi. Staví se tu nová silnice, takže s maximální opatrností za tmy, mezi odstavenými kamiony a opět pouze s pasy v ruce, najíždíme do Chorvatska.

        Při jízdě Chorvatskem jsem mockrát vzpomínal na zlaté české značení odboček. První problém nastal na odbočce v Čakovci, kdy místo doprava jsem odbočil doleva. Nebylo to však tím, že bych si pletl pravou a levou stranu, ale mizerným značením. Ještě že tam jel slušný kamioňák, který přede mnou zastavil a s dotazem: „kam jedeš, na more?“, mě poslal správně na druhou stranu. Potom jsem asi dvakrát kroužil kruhovým objezdem, než jsem našel správný výjezd. Po vymotání z Čakovce jsme přijeli před Varaždin. Na křižovatce dvojí značení. Doleva dálnice směr Zagreb, rovně Zagreb po „jedničce“. Rozhodnutý jsem byl už dopředu, že po dálnici ještě nepojedu a jel jsem tedy rovně. ALE. Před autem různé zábrany, staveništní komunikace a zdálo se ve světlech, že snad i nějaký ten schod. Projel jsem tuto křižovatku dvakrát, až jsem se nakonec zlomil a zamířil na dálnici. Na mýtnici jsem odebral kupon a „valil“ na Zagreb.
        Po dojetí na zagrebskou mýtnici jsem si na budce všiml jakési částky 10 HRK. Jenže mýtař mi sdělil petděsat kun, což mě značně rozlítilo a začali jsme se dohadovat. Aby dodal svým slovům důraz, ukázal mi padesátikunovou bankovku. Tak jsem rezignoval a podal mu padesát kun. Ono v noci sám na mýtě se těžko dohaduje, aby otevřel závoru. Nakonec mi však podal zpátky 27 kun a bez „bumážky“ otevřel závoru.

        Pokračovali jsem po zagrebském okruhu dále, směr Split, Rijeka, Ljubljana, Karlovac. Po ujetí několika kilometrů na dálničním křížení z cedule zmizel Karlovac a zůstal pouze Split a Rijeka rovně, Ljubljana a cosi doprava. Protože jsem však použít novou dálnici nechtěl, vzal jsem to na Ljubljanu. Už na odbočení byla první nehoda, a to polského autobusu, který nezvládl výjezd a otočil se ze zatáčky mimo vozovku. Blikalo to tam všemi možnými barvami majáků. V pohodě jsem to všechno minul a jel. Už se mi cesta nepozdávala a po asi 10 km jsem zastavil na pumpě. Všichni se šli venčit, já počkal, až se vrátí, a využil jsem místního zařízení též. V bufetu u pumpy byl chlapík, kterého jsem se zeptal na směr na Karlovac a ten nás poslal rovně dál. Bylo to totéž, jako kdyby nás poslal do rectu. Dojel jsem na další mýtnici, kde po mně chtěli 5 kuna. Zaplatil jsem, zeptal se na směr a mýtař mi sdělil, že jedu blbě a že musím zpátky  na mnou nechtěný směr. Fajn. Po dotazu, zda se mohu za mýtnicí otočit, protože za mnou už bylo několik aut a nedalo se couvat, mně odpověděl kladně. Přejel jsem tedy mýto, otočil jsem se a hned přes první mýtní závoru jsem se vracel zpět. Ouha. Jiný mýtař po mě chtěl opět 5 kun, přestože viděl, že se otáčím, že jsem dálnici vlastně ani nepoužil. V tuto chvíli mi nešlo o „pitomou“ dvacku, ale o princip. Ujel jsem cca 50 metrů a platit za nic?! Po chvilce dohadování se mě mýtař zeptal: „Číja je dražka? Moja nebo tvoja?“ Rezignovaně jsem mu podal 5 kun v drobných, on otevřel závoru a nic. Vyštěkl jsem tedy: „bumážku!“, on mi vztekle vyjel doklad o zaplacení a jeli jsem nazpět. Zpátky zase asi 15 km. Zbytečná třicetikilometrová zajížďka zaviněná i blbým značením směrů na dálnici. Po najetí na správné mýto a správný směr už nic nechybělo k tomu, abychom pokračovali dál, směr Karlovac. Tam už značení na Plitvice bylo v pohodě a začalo svítat.

        Když jsme dojeli k Plitvickým jezerům, nějak jsem v rychlosti minul první parkoviště, ale to vcelku nevadilo, popojeli jsme až na to druhé, v obci Plitvická jezera. Zaparkoval jsem v zadnější části, otevřel kufr a začali jsme snídat. Samozřejmě, že i čerstvé kafíčko z české vody v termosce. Po zhruba hodinové přestávce jsme vyrazili dál směr MOŘE. Už kousek za Plitvicemi začalo deštivé pošmourné počasí, navíc pumpa v nedohlednu. Na tu jsem narazil asi po 12 kilometrech, dotankoval nějakých 32 litrů a nevlídným počasím jel dál. Jelo se dobře po nových úsecích silnice, když mě někde za Korenicí padla do oka odbočka na Debelo Brdo. Okamžitě Květa začala hledat v itineráři a zjistila, že přes tuto dědinu musíme jet. I odbočil jsem. Hned po odbočení jsem však zjistil, že to bylo zbytečné, že PC program mě sice na Debelo Brdo odkazuje, ale neuvažuje s obchvatem. Tak jsem se otočil a najel zpátky. Pak už značení bylo bez problémů. Vyhnul jsem se dálnici na Split a pokračoval po „staré“ dál na Knin. Když jsme projížděli někde okolo Sučevici, najednou kde se vzal, tu se vzal, na vozovce griml stál. Co stál, z čistého nebe se objevil před autem a než jsem stačil něco udělat, roztříštil se o spodek auta na stovky úlomků drobného štěrku. Odneslo to cosi na spodu motoru, což se musí zjistit až na zvedáku. První pohled patřil kontrolkám na přístrojové desce, druhý silnici za mnou. Vše fungovalo normálně, až na to chrastění pod autem. Při zevrubné prohlídce u Peručko jezera žádné vážné poškození vidět nebylo, tak jsme přes Split jeli dál.

      Okolo Splitu vede krásná nová silnice, dálniční přivaděč, na kterém je několik tunelů. Krásně je z této silnice vidět i strážní hrad Klis.         Ze Splitu už začínala kolona, která přestože stála, tak se neustále pohybovala vpřed. Asi v Grljevacu jsem přemýšlel u jednoho konzumu, zda neposlat známým esemeskou pozdrav. Ten nápad jsem však hned zavrhl, jednalo se totiž o „Konzum u Kokota“, a jaké by asi bylo znění pozdravu od ............. Když jsme po asi 15 km dojížděli do Mali Ratu, začali jsme hledat nájezd k apartmánům. Velice blbě se odbočuje, ale podařilo se a vcelku bez problémů se podařilo vyjet i hank k vile Boženka. Vyložili jsme náklad a já jsem provedl drobnou opravu vozidla, po které se nepříjemné chrastění vytratilo.                V pátek 24. srpna jsme v 10 hodin dopoledne odjížděli z Mali Ratu a po 13ti hodinách dorazili dom. Na chvilku jsme se zastavili u krásného Peručko jezera, které bylo tak trochu bez vody. Bez bloudění by to asi nešlo, a tak jsme v Zagrebu sjeli z dálnice (díky blbému značení). Protože původní cesta na Varaždin vedla někde přes centrum, snažil jsem se jet na centrum a snad někde narazím na ukazatel.

            Po cca 10 kilometrech se ukazatel našel, a tak jsem si ho začal hlídat. Dalších asi 8 kilometrů a na kruháku mě ukazatel hnal zpátky opět nějakých 5 km a doleva. Po jakési okresce jsme jeli dál, ukazatel ukazoval jen A1, A2, A3, ale A4 na Varaždin ne. Tak jsem rezignovaně pokračoval dál, že se snad někam dostaneme a na asi třetím v pořadí ukazateli se konečně objevil Varaždin. Najeli jsme opětovně na dálnici a už vcelku bez problémů (i když staveniště mezi Chorvatskem, Slovinskem a Maďarskem nebylo nic příjemného). Morava nás přivítala deštěm, úředník zkontroloval doklady (konečně doma, že), v Brně jsme ještě vyložili auto, vykoupali a spát.
        Jeden z důležitých poznatků z chorvatských silnic. Jezdí jak hovada. Předpisy nikoho (snad kromě Čechů a Slováků) nezajímají, rychlost, dědina nedědina, plná neplná čára, přechody pro chodce, barvy na semaforech, mnohdy i přednosti v jízdě. ALE. Za celých 2800 kilometrů ujetých na dovolené, za celých 15 dní v cizině, jsme potkali asi jen 4 bouračky. Jeden byl autobus u Zagrebu, ale ty tři další byly jen drobné ťukance. Po setrvání pár dní doma – darmo mluvit.
            Stále jsme vzpomínali, jak žila Istrie. A ta zeleň. Ale i Dalmácie má krásná místa a něco do sebe. Když se řekne Dalmácie, mnohým se okamžitě vybaví krásná dovolená plná slunečních paprsků, průzračného moře, dobrého jídla a pití.
         Na začátku 20. století byla Dalmácie sice nádhernou oblastí, z níž ještě dýchaly diokleciánské časy, s okouzlující bujnou přírodou a kvetoucími zahradami, ale vládla zde chudoba. První cestovatele lákal především vrcholek 961 metrů vysoké hory Sveti Ilija, která se tehdy jmenovala Monte Vipera. Naskýtal se odtud monstrózní pohled na divokou krásu skal, ostrovů a útesů.
        Celé pobřeží Dalmácie od Rijeky až po Dubrovník je ze severovýchodní strany chráněno mohutným Dinárským pohořím, které se táhne od jihovýchodních Alp až po severoalbánské pohoří Prokletije. Dinárské pohoří se zvedá jako poměrně úzká hradba mezi italským Terstem a slovinskou Lublaní a směrem na jihovýchod se rozšiřuje. Horský masív Dinárského pohoří tvoří převážně vápence a dolomity. Dnešní podobu krasové oblasti získalo v důsledku koroze a eroze. Kamenitý povrch není místy vůbec porostlý, v některých částech je naopak zalesněný. Úrodná půda se vyskytuje tam, kde se v propustném kamenitém podloží vytvořily sníženiny (polje, závrty) Nejvyšší výšky dosahuje Dinárské pohoří v horském pásmu Gorski Kotar a v jižněji položeném pohoří Velebit, jehož nejvyšší vrcholy se zvedají do výšky téměř 1.800 m.n.m. Jedinou větší řekou, která si proráží cestu Dinárským pohořím, je u Mostaru řeka Neretva.
            Pruh dalmatského pobřeží je z velké části velmi úzký. Mezi ústím říčky Zrmanja (Zadar) a ústím řeky Cetiny u Omiše se pobřežní pruh rozšiřuje v tzv. Dalmatskou plošinu. Úzký pruh pobřeží jižní Dalmácie se ještě jednou rozšiřuje při ústí řeky Neretvy. V tomto místě se území Bosny a Hercegoviny přibližuje k pobřeží a úzkým koridorem má dokonce i přístup k moři.
            Typické pro pobřeží Dalmácie jsou četné malé zátoky a velké množství ostrovů a ostrůvků, které často vytvářejí řetězce a svojí různorodostí tak umocňují jedinečnost pobřeží. Vápencové hřbety, jež se zvedají jako ostrovy z moře, jsou vlastně vrcholy horského masívu, který poklesl a částečně zmizel pod mořskou hladinou.
            I v Dalmácii mají na počasí vliv větry, které se často a rychle mění a ovlivňují život místních obyvatel i návštěvníků. Mezi méně příjemné větry se řadí nevypočitatelná severovýchodní BURA (bora, burja), mrazivý a suchý vítr vanoucí od pevniny, který zpravidla vypukne znenadání, ale po několika hodinách bez varování také zpravidla skončí. Nepříjemným větrem je rovněž jihovýchodní JUGO (scirocco), horký jižní vítr vanoucí od Afriky, který je často provázen velkou oblačností, přináší bouřky a většinou trvá několik dní. Naopak příjemným větrem je MAESTRAL (mistral) vanoucí ze severozápadu, přicházející okolo jedenácté hodiny, který většinou přináší krásné počasí. Vítaný bývá i jihozápadní GARBIN (lebiæ, tramuntana), silný západní vítr provázený letními bouřkami, který však často přináší tolik očekávané ochlazení.

Flora a fauna
            Podobu krajiny na chorvatském pobřeží charakterizuje drsný kras ve všech barevných odstínech. Na těchto nehostinných, vyprahlých skaliskách rozkvétají do nečekané krásy jen nenáročné rostliny, které svými květy oživují příkré skalní stěny. Na jaře jsou to žluté květy kručinky, v létě pokrývají kamennou suť fialové květy levandule a šalvěje, na podzim tu září v macchii červené plody planiky. Macchie jsou divoce rostoucí nízké keře na kamenité půdě. Nad keříky rozmarýnu, tymiánu a oregana poletují včely a motýli. Rostou zde olivovníky, citroníky a pomerančovníky, kivi a broskvoně, nebo různé druhy zeleniny jako cibule, Macchie s plody fazole, rajčata, okurky a artyčoky. A samozřejmě všude spousta fíkovníků.

Morští živočichové
            Mořská flóra a fauna jsou díky velmi dobré kvalitě vody v podstatě ještě nedotčené. V okolí rozbrázděných podmořských skalisek žijí mušle, houby, plži, raci, humři, sépie, hvězdice, langusty, ježci apod. Rybáři tu loví výtečné zubatce, mořské lipany, morčáky, sardinky a makrely. V Jaderském moři žije na třistašedesát různých druhů ryb. Žraloků se turista obávat nemusí, ne že by se na Jadranu nevyskytovali, ale poslední prokázaný útok na člověka byl před více než dvaceti lety. Časté však jsou následky člověka s nějakým jedovatým živočichem, v moři jich žije řada Většina sice není smrtelně nebezpečná, avšak setkání s nimi může pokazit část dovolené.

Ropušnice
            Ryba, která připomíná naši vranku. Leží na dně mezi kameny a nejsou téměř vidět. V případě, kdy na ni člověk stoupne bosou nohou, prorazí jejich trny kůži a vypouští do rány jed. Jde prý o jeden z nejbolestivějších zážitků. Doporučovanou první pomocí je postižené místo co nejvíce zahřát. Nejlépe co nejteplejší vodou, nejméně však 50 0C teplé, aby se bílkovina z jedu rychle srazila. Musí se to udělat rychle, než se jed roznese do celého těla. V případě komplikace vyhledat lékaře. Chorvatsky se ropušnice jmenuje škarpina, anglickému názvu Scorpion fish budou také rozumět.

Medůza
          I na Jadranu jsou místy medúzy, které mohou plavce vážně požahat. V případě, že ve vodě při koupání začne plavce "něco svědit nebo pálit, je potřeba okamžitě vylézt z vody a zbavit se případných zbytků chapadel, k čemuž se doporučuje použít suchý písek. Doporučovanou první pomocí je postižené místo opláchnout pitnou vodou a pak polít lihem nebo lépe octem.

Ježovka - možský ježek
            Zaražení trnů z ježka patří asi k nejčastějším úrazům u moře. Pokud se to již přihodilo, je potřeba trn co nejdříve a co možná nejšetrněji vytáhnout. Ne vždy se to však povede, protože trny ježka jsou velice křehké. Doporučovanou první pomocí je opatrně ze strany naklepávat postižené místo nějakým valounkem z pláže. Křehký trn se rozpadne na prášek a přestane bolet a škodit. Je dobré si vzít prášek proti alergii a místo potřít Framykoinem, nebo použít Aloe Vera – Sprej první pomoci a potřít Aloe Vera krémem s propolisem nebo Aloe Vera koncentrátem. My jsme se v Mali Ratu s ježky setkali zcela minimálně, dá se říct, že vůbec. Boty do vody jsme nepoužívali. Naproti tomu na Bolu bylo přeježkováno.

Delfíni – delfín dobrý
            Delfíni se vyskytovali i při naší dovolené, ale my jsme je bohužel neviděli. Byli při cestě z Brače a na naší pláži. To jsme však zrovna byli na výletě v Solinu.
            Delfíni, kteří žijí v Jadranu, patří mezi mořské savce - kytovce ozubené, a to k rodu delfínů skákavých (Tursiops truncatus), které Chorvati označují názvem delfíni dobří (Dupinidobri), v anglicky mluvících zemích se jim říká delfíni lahvonosí (bottled-nosed delphin), a to podle jejich krátkého tuponosého robustního „zobáku" (vlastně protažené čelisti). Tento delfín skákavý, jak již jeho české jméno napovídá, je znám svými elegantními skoky, když v menších hejnech doprovází lodě; žije v celém Středomoří, včetně Jadranu, dále v Černém moři, v Atlantiku, v Tichém a Indickém oceánu. Ve Středomoří jich v současné době žije kolem 10 tisíc. Pro své přátelské chování k člověku a pro svůj typický „úsměv“ patří k mimořádně oblíbeným živočichům.
            Delfín skákavý má hydrodynamický tvar těla. Dospělý jedinec dosahuje délky 2 až 4 metry, ale to jen v oblastech volného moře (tzv. pelagický typ), na Jadranu bývá dlouhý jen kolem 2 metrů a na rozdíl od pelagického typu má delší ploutve.
           Základní zbarvení těla delfínů bývá na hřbetě tmavě modré nebo tmavě šedé do černa, na břiše bývá krémový a bílý, v létě mnohdy do růžového odstínu. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 100 až 500 kg, na Jadranu je ale značně nižší.
            Jako savci dýchají delfíni plícemi a potřebují se každé 4 až 5 minut vynořit a nadýchnout se. Nejdelší ponor delfína bez nového nadechnutí, který byl dosud na Jadranu zjištěn, bylo bez pár vteřin 7 minut.
            Delfín má v tlamě na 100 ostrých, 8 mm dlouhých kuželovitých zubů. Hřbetní ploutev delfína je srpkovitá, velká, a právě ona nese individuální rozlišovací znaky každého jednotlivého delfína. Prsní ploutve jsou malé, zašpičatělé. Zajímavá a velmi důležitá je jeho ocasní ploutev. Zatímco ryby ji mají svislou a mohou tedy její pomocí plavat jen dopředu a do stran, mají ji delfíni (a všichni kytovci) vodorovnou a mohou se jejím mávnutím pohybovat dolů i nahoru a pronásledovat tak kořist i do velkých hloubek. A podobně se delfín prudkým mávnutím ocasní ploutve dokáže vymrštit nad hladinu.
            Delfíni prakticky postrádají čich, ale ten by jim v prostředí, kde žijí, byl beztak k ničemu. Zato mají neobyčejně vyvinutý sluch. Voda je velmi příznivé prostředí pro šíření zvukových vln - šíří se rychle a do velkých vzdáleností. Delfíni vydávají signály pomocí ultrazvuku, pomocí svého sonaru. Zvukové vlny se odrážejí od dna nebo od kořisti a vracejí se zpět k delfínovi (tzv. hydrolokace). Tyto vysokofrekvenční zvuky mají kmitočet 20 až 240 kHz a nejsou pro člověka slyšitelné. Slouží delfínům především k prostorové orientaci a k lovu.
            Kromě toho vydávají delfíni mnoho rozmanitých zvuků do 15 kHz, které jim slouží ke vzájemné komunikaci a jsou pro člověka slyšitelné. Tato "řeč" delfínů je výrazově velmi bohatá; skládá se z různých cvakavých a mlaskavých zvuků a hvizdů. Nevíme, kolik znaků tato řeč obsahuje, ale je naprosto jisté, že delfíni touto řečí mezi sebou komunikují, vzájemně se rozeznávají, odpovídají si. Člověku zní „delfíní řeč" tak, jakoby si pustil magnetofonovou nahrávku příliš velkou rychlostí.
            Kromě toho patří k dorozumívacím prostředkům delfínů klapání čelistí, plácání ploutvemi do vody, vypouštění sloupců bublin, vysoké skoky, které končí hlasitým plesknutím boku na hladinu, i prudké náhlé plesknutí ocasní ploutví. Právě těmito dvěma posledními projevy mohou delfíni kontaktovat a informovat i své velmi vzdálené druhy.
            Samička delfína je březí 10 až 12 měsíců a rodí jedno živé mládě. Kojí je až 16 měsíců. Při porodu pomáhají matce dva až tři delfíni, kteří pak nadnášejí a doprovázejí narozené mládě na hladinu, kde se prvně nadechne. Součinnost více delfínů při porodu je důležitá i proto, že vytékající krev může přilákat žraloky, kterým by se matka s mládětem sama neubránila, ale kterým se skupina delfínů dokáže neohroženě postavit.
Do doby, než se mládě může o sebe samo postarat, je s matkou v úzkém kontaktu. Delfíni dospívají do pohlavní zralosti ve věku 10 let. Samička pak může mít jedno mládě vždy v odstupu 4 až 6 let. Delfíni se za příznivých podmínek dožívají 40 až 50 let.
            Delfíni potřebují při svém způsobu života velmi mnoho potravy. Je přitom štěstí, že jsou v tomto směru celkem nenároční a přizpůsobiví. Za hlavní potravu jim slouží ryby - nejčastěji sardele, girice, makrely a různé druhy měkkýšů, a to především takových, které neloví člověk. K jídelníčku patří i neopatrní vodní ptáci.
            Ovšem nejdůležitější pro delfíny je jejich skvělé vybavení pro lov, a to počínaje jejich sonarem a rychlostí, jakou se delfíni díky svému hydrodynamickému tvaru těla pohybují. Nemenší význam má i jejich ocasní ploutev. Delfíni loví podle možnosti ve skupinách, jako tým, takže výsledky lovu bývají i při vynaložení menšího množství energie jednotlivcem velmi bohaté. Loví nejraději velká hejna ryb, zachycená sonarem. Při takovém opravdu vydatném zátahu se lovu účastní i desítky, ba stovky delfínů. Delfíni hejno ryb obklíčí a nahánějí ryby do středu obklíčení nebo je ženou vzhůru z velkých hloubek. Používají přitom hlubokých zvuků. Aby ryby nemohly uniknout z obklíčení, vytvářejí na okrajích jakousi hradbu z bublin.
Člověku jsou delfíni vždy přítelem, ochotným mu pomoci v případě nebezpečí nebo ohrožení či zranění. Bohužel však lidé neoplácejí delfínům vždy dobrým. V některých oblastech lidé dokonce záměrně loví delfíny pro jejich chutné maso, nebo je zabíjejí jako konkurenty v rybolovu. Přitom hodně delfínů každoročně zahyne v rybářských sítích člověka. Buď se nemohou podle potřeby nadechnout a udusí se, nebo při poškození či poranění echolačního orgánu ztratí orientační smysl, nemohou ani přivolat své druhy na pomoc a hynou.

Pravidla chování ve styku s delfíny
            Není zvláštností delfíny na Jadranu zahlédnout a pozorovat z povzdálí, jak si ve skupině hrají a vyskakují nad hladinu. Stává se ale, že si to pak mnozí návštěvníci zamíří se svým plavidlem bez jakýchkoli ohledů přímo k nim a ani si neuvědomují, jaké následky může tento neuvážený krok mít.
            Podle „Pravidel chování ve styku s delfíny“ má být v okruhu 100 metrů od delfínů vždy jen jedno plavidlo, v okruhu 200 metrů nanejvýš 3 plavidla; přibližovat se mají pouze s vypnutým motorem. V žádném případě se však nemá plavidlo řídit směrem přímo na delfíny nebo je dokonce honit. Delfíni se nemají krmit, sahat na ně a potápět se k nim. Pokud návštěvníci chtějí navázat s nimi určitý kontakt, je třeba dát delfínům příležitost, aby se sami ze své iniciativy k člověku a jeho lodi poněkud přiblížili. Loď by však v blízkosti delfínů neměla zůstat déle než 30 minut.
            Plavidla a hlavně jejich motory zneklidňují delfíny a stresují je. Proto vzhledem k vysoké frekvenci hluku motoru nelze navázat s delfíny komunikaci. Zvuk lodního šroubu některých rychlých lodí se kryje s frekvencí sonaru delfína. Právě takový zásah do života delfínů má někdy za následek, že delfíni úplně opustí svá dosud oblíbená loviště a místa na rozmnožování.
            Odborníci též právem varují všechny návštěvníky Jadranu, aby neodhazovali odpadky, především plastikové tašky a mikrotenové a igelitové pytlíky na plážích nebo přímo do moře. Moře je spláchne do vody a zvědavý delfín je může spolknout a tragédie je hotová.
            Znečištěné moře má osudné následky pro delfíní populaci. Škodlivé látky se ukládají v orgánech delfínů, oslabují jejich imunitu a snižují jejich rozmnožovací schopnost.

            Tak jako je relativně bezpečný Jadran, tak je bezpečné i vnitrozemí a ostatní příroda Chorvatska. Hluboko v horách žijí medvědi a vlci, ale je málo pravděpodobné, že se s nimi turista setká. Také jedovatí hadi se zde vyskytují sporadicky. Nejnebezpečnější je zmije růžkatá, vypadá podobně jako ta naše, jen bývá o něco větší a má zvednutý nos do malého růžku. Na většině míst u moře je vyhubena. Jsou to klidní živočichové, proto je uštknutí velmi vzácné. Pokud k němu dojde, je nutné ránu zaškrtit a okamžitě vyhledat lékaře. Řídce se vyskytuje i zmije obecná a zcela raritně i trpasličí zmije menší. Dále zde žije řada užovek, některé jsou však mírně jedovaté, Zmije růžkatá proto je lépe je nechat na pokoji. Samy by útočit neměly.



            To už větší nebezpečí hrozí od pobodání hmyzem – vosami nebo sršni. V Chorvatsku žije i největší evropská včela – drvodělka – vypadá jako tmavofialový čmelák. Není dobré ji chytat, účinnost jejího žihadla je srovnatelná se sršním. Opatrnost je třeba i v přístupu k pavoukům, zejména k těm černým s červenou kresbou, kteří mají tělo tvaru a velikosti hrášku. Dále je potřeba dávat si pozor při nazouvání bot, popř. než si člověk sedne na deku či vleze do postele. Číhá tam škorpión. Bodnutí štírem sice není smrtelné, ale může zkazit zbytek dovolené. V Chorvatsku žijí dva druhy štírů. Jeden menší asi čtyřcentimetrový s úzkým ocáskem, druhý větší, světlejší s širokým ocasem, jehož bodnutí je vážnější. Doporučuje se vzít si antialergika a vyhledat lékaře.



Dalmatská kuchyně
        Dalmatská kuchyně vzhledem k výběru potravin a způsobu jejich zpracování odpovídá všem nutricionistickým doporučením a lékařským radám o zdravé a vyvážené stravě. V jídelníčku dalmatské hospodyňky jsou rozmanité ryby, škeble a raci, chobotnice, olíhně a sépie, olivový olej a nasolené a čerstvé olivy, zelená listnatá zelenina, rostliny, rostoucí volně v přírodě a aromatické byliny, dále mandle, fíky a vinné hrozny, med, hrozinky a zemědělské plodiny. Když hovoříme o masu, bezkonkurenční je dalmatská uzená šunka zvaná "pršut", která se udí a suší na větru (v době, kdy vane bora). Podává se s ovčím sýrem. Další pochoutkou je jehněčí maso dušené pod kovovým zvonem "peka", která je zahrabaná v rozpálených dřevěných uhlících. K tomu je ještě nutno dodat různé druhy vína, z nichž je stejně chutné bílé víno jako červené. Některé z těchto dalmatských druhů vína patří k deseti nejlepším výběrovým druhům vín na světě.

Ryby
            Ryby se v Dalmácii zpracovávají několika základními způsoby: „na gradele“ - grilováním na roštu, „na lešo“ - vařené a jako „brodet" - na způsob guláše. U ryb grilovaných neboli pečených na roštu je nutno věnovat mimořádnou pozornost druhu dříví, kterým se zatopí pod roštem a na jehož ohni se ryby pečou. Důležité jsou i aromatické byliny, jimiž se ryby při pečení potírají. Vykuchané a osolené ryby, nejlepší jsou zubatci a pražmy zlaté, se potřou olejem a položí na rošt. Při grilování se potírají snítkou rozmarýnky, namočené v olivovém oleji. Když jsou ryby opečené, pokapou se olejem, do něhož jsme nasypali trošku nakrájené petrželky, česneku nebo bazalky a podávají se s vařenou či dušenou zeleninou nebo se zeleninovým salátem z čerstvé zeleniny.
            Vařené ryby, v Dalmácii jim říkají „na lešo“, se uvaří ve vodě, do níž se přidá olej, vinný ocet, cibulka, bobkový list, několik zrnek pepře a sůl. Toto mimořádně lehké a nízkokalorické jídlo se podává s vařenými bramborami, mangoldem nebo se zelím. Je ideálním pokrmem k večeři. Z druhů ryb, které jsou vhodné k tomuto způsobu kuchyňské přípravy, doporučujeme ropušnici, zubatce nebo štikozubce.
            Rybí guláš zvaný „brodet" se vaří z více druhů ryb (ropušnic, úhořů), které nakrájíme na kousky a osmažíme s nakrájenou cibulkou. Ryby potom vaříme ve vodě na mírném ohni v hliněné nádobě. Do vody nasypeme trochu nakrájeného česneku, petržele, několik bokový listů a rajčat a počkáme až ryby úplně změknou a až se maso oddělí od kostí. K rybímu guláši zvanému „brodet" podáváme kukuřičnou kaši, které se zde říká „palenta".


Raci a škeble
            Slávky jedlé, ústřice a mořští raci se v Dalmácii připravují na buzaru – dušené v lahodném vývaru z vína, rajčat a různých druhů zeleniny. Dají se do hrnce, posypou nadrobno nakrájenou petrželkou, česnekem a strouhankou, osolí se, opepří, podlijí vínem a olejem. Dusí se při vysoké teplotě, aby se jejich škeble a krunýře otevřely a aby tyto plody moře pustily šťávu. Podávají se ve vlastní šťávě s chlebem nebo kukuřičnou kaší zvanou „palenta". Scampi se většinou podávají ještě v krunýřku, který je potřeba odstranit. A to buď na buzaru nebo grilované na roštu.

Cukrovinky
            Dalmatské moučníky se připravují z jižního ovoce, suchých fíků, medu, hrozinek, mandlí, k nimž se přidávají vajíčka a likéry. Některé z těchto cukrovinek, jako například „rožata" a „fritule", se nevyskytují nikde jinde, jenom v Dalmácii. „Rožata" se dělá z vajec, mléka a karamelu a je zvlášť oblíbeným pokrmem v jižní Dalmácii. „Fritule" se dělají z kynutého těsta, do něhož se přidávají hrozinky a likéry. Z těsta se vyrobí kuličky o velikosti švestek, které se osmaží v rozpáleném oleji. Na jednotlivých ostrovech se dělají takzvané „kroštule", které jsou obdobou cukrovinek zvaných „fritule". Z téhož nebo podobného těsta obratná kuchařka zvláštní technikou vyválí na dlani dlouhé, tenčí válečky, které rovněž ponoří do rozpáleného oleje a osmaží.

Víno a alkohol
            Dalmatské druhy vína byly známy již od antických dob. Mnohé ze zdejších druhů vína se vyrábějí z původních druhů vinných hroznů. Na každém ostrově jsou osobité druhy vína a vinaři, kteří mají svůj způsob jejich výroby. Obraz vinohradu nedaleko od letoviska Primošten, kde se pěstuje původní druh vína, z něhož se vyrábí červené víno „babič", visí na zdi vstupní haly budovy Organizace spojených národů.
            V severní Dalmácii vám hostitelé nabídnou víno „Babič" a „Merlot", z vinohradů na pahorcích kolem města Šibenik pochází víno „Opol". Na poloostrově Pelješac, kde je hodně vinohradů, se vyrábí proslulé víno „Postup" a „Dingač", který je jedním z 10 nejlepších jakostních vín na světě, dále pak „Knížecí víno" („Kneževo vino") a „Císařské víno" („Carsko vino"), víno „Rukatac" a špičkové víno „Svatá Anna" („Sveta Ana"). Na ostrově Brač se z druhů vína „plavac" vyrábí bolský „Plavac" a bolský „Opolo". Nejvíce druhů vinné révy však roste na ostrově Hvar, jejichž obyvatelé vám nabídnou víno „Faros", „Ivan Dolac", „Zlatni plavac", „Bogdanuša", hvarský „Pelegrin", „Dobrogost", „Parč" a “Drnekuša". Na ostrově Korčula se vyrábějí tři druhy výtečného vína: „Pošip", „Maraština" a „Grk" a červené víno „Plavac" a „Admiral". Specialitou ostrova Vis je chutné víno „Vugava". Ostrov Lastovo se pyšní vínem zvaným „Ladesta" a „Augusta insula". Kromě vzpomenutých druhů vín je specialitou Dalmácie likérové neboli desertní víno „Prošek", který má zvlášť sladkou chuť a velmi výraznou vůni.
        Před nebo po jídle se s oblibou pije sklenka pálenky – Rakija. Pokud je pálenka obohacena aromatickými bylinkami jako máta, šalvěj, majoránka, tymián nebo listy citrusů a trochou fenyklu, nazývá se „Travarica“ Pokud se do ní naloží nezralé vlašské ořechy, nazývá se „Orahovica“.
        Víno napůl ředěné vodou z vodovodu se nazývá „Bevanda“, víno smíchané s minerálkou, což pijí hlavně turisté, se nazývá „Gemišt“.

Autor: jiri.kalla@centrum.cz
           http://kalla.webpark.cz